Skokan Janda: Vidím tu lidskou soudržnost

Milým zpestřením úvodního závodu seriálu Horská výzva v Beskydech byl někdejší elitní skokan na lyžích a první Čech, který vyhrál Světový pohár, Jakub Janda. Současný poslanec Parlamentu ČR nejen, že předával ceny nejlepším běžcům královské trasy Long, ale současně rozdával úsměvy a svými historkami šířil dobrou náladu, kterou je Horská výzva vyhlášena. Jak to má ale bývalý vítěz Turné čtyř můstků se sportem dnes, jak vnímá uplynulý rok z pohledu poslance i sportovce a jaké jsou poměry ve skokanském areálu Jiřího Rašky, kde má Horská výzva své zázemí a na co všechno je možné se těšit? To prozradil v nadcházejícím rozhovoru.

Jakube, jak jako bývalý skokan vzpomínáte na areál Jiřího Rašky, ve kterém se nyní nacházíme?

Já na toto území vlastně vůbec nevzpomínám, protože já, když jsem ve Frenštátě, tak jsem tu skoro každý den, protože můj syn jde v mých šlépějích a skáče, takže občas se sem přijdu podívat na trénink. Zrovna týden před Horskou výzvou tady byly dětské závody, takže jsem tu strávil celý den. Nemusím vzpomínat, mám to v živé paměti a stále jsem toho účastníkem.

Omlouvám se, že neznám místní poměry. Chápu to tedy tak, že areál je stále plný života?

Přesně, areál jede stále v plném nasazení a my bojujeme za to, aby se jeho infrastruktura spravila a obnovila. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se říct, že jsme již nějaké kroky podnikli a věřím, že za pár let, až tady budou další závody, tak tu uvidíte úplně jinou věž a úplně jiný areál, který bude krásně spravený. Bude opět krásný, nový a zmodernizovaný, jako když se v roce 1973, kdy se na počest pana Rašky otevíral.

Jak je to dlouho, co jste z něj naposledy skočil?

Myslím, že 21. listopadu to budou 4 roky, co jsem ukončil aktivní kariéru. Tehdy jsem řekl, že když skončím se skokama, tak už lyže neobuji. Jednou jsem se nechal vyhecovat a šel jsem jeden sranda závod s dětmi do Rožnova. Byla to největší hloupost, co jsem udělal, protože jsem skočil až dolů, trochu jsem se bouchnul do hlavy a tři dni jsem z toho byl mimo. Všichni říkali: „Běž na větší můstek, nechoď s těma dětma.“ Jenže já se bál, jelikož od té doby, co jsem neskákal, jsem nabral skoro dvacet kilo a říkal jsem si, že na tom velkém můstku by to bylo nebezpečné. Nakonec to bylo opravdu nebezpečné na tom s těmi dětmi.

 

20 kilo? To si při pohledu na vás dokáže člověk jen těžko představit, kde jsou. Jak se tedy s nimi žije, protože mám pocit, že teprve teď se přibližujete normální mužské váze?

Dneska už to není 20, to bylo před tím, ale mně samotnému to připadalo, že je to hodně. Když jsem končil se skokama, tak jsem měl nějakých 62 kilo a po dvou letech jsem se dostal na osmdesát tři. Dnes se pohybuji mezi 76 a 78. Manželka říká, že se jí to konečně líbí, že nejsem kost a kůže a nevypadám jako z koncentračního tábora. A když přijdu na koupaliště, tak si mohu sundat tričko.

 

Jak vypadá váš současný život?

Můj život se teď točí kolem politiky. I jako poslanec se ale sportu věnuji, protože jsem předsedou Úseku skoků na lyžích Svazu lyžařů ČR a když vezmu můj soukromý život a sport, tak občas vyjedu na kole, občas si jdu zaběhat, občas si vyjdu na Javorník. Tyto závody bych asi nedal. Kdysi jsem si na ně věřil, ale dneska vím, že už bych to nedal, ale potrénuji a třeba příští rok nebo za pár let mě tu přivítáte jako čestného hosta, kterého tady po Horečkách, i když to tady znám, budete hledat.

 

Jak vlastně poslanec a současně bývalý vynikající sportovec vnímá tu dobu, ten poslední rok, který máme za sebou? Máte možnost ovlivnit politiku a dění a současně se na to díváte jako člověk, který ví, co sport opravdu potřebuje. Jak těžké je balancovat v tom množství názorů?

Ve sněmovně je 200 poslanců. I ten jeden hlas může rozhodnout. Co se týče lockdownu, já jsem od začátku podporoval, aby bylo co nejvíce rozvolněno sportování, protože já sport beru jako prevenci. Vystupoval jsem k tomuto tématu, protože některé rozhodnutí vlády vůči sportu byla nesmyslná a mnozí to pak i sami uznali. Už jen když se podíváme, a netýká se to úplně sportu, třeba na letní dětské tábory – do poslední chvíle lidé nic nevěděli, podmínky se stále měnily – budou děti testovány, nebudou, když nebudou, celý tábor se vrátí – těch nesmyslů bylo hodně a já vždy vystupoval za to, aby opravdu bylo kolem sportu co nejvíce rozvolněno a lidi mohli sportovat a nadýchat se čerstvého vzduchu, protože jak říkal pan Tyrš – „Ve zdravém těle zdravý duch,“ a tak by to mělo být. Tyto akce, které tu vy pořádáte, tak já velice obdivuji a jsem rád za to, že v nich pokračujete.

Na Horské výzvě účastníci vyzdvihují především pohodovou atmosféru, která přispívá k pozitivnímu smýšlení a životu. Měl jste někdy sám možnost takto podobný závod nasávat?

Nikdy jsem takový závod neběžel. Kdysi jsem běžel nějaké runtoury. Jako skokan jsem nikdy nebyl velký vytrvalec, ale ty krátké trasy se nějak odběhnout daly. Samozřejmě, můj soused je velký nadšenec, který skoro každý den chodí na Javorník a přemlouvá mě, abychom spolu šli Beskydskou sedmičku. Na to mu říkám, že nejsem blázen, protože to je opravdu výzva. Na B7 jsem většinou v cíli, předávám ceny a říkám si, že někteří lidé jsou blázni. Na druhou stranu to nesmírně obdivuji. A tady po tom roce vidím, že se ta mentalita změnila, že před tím si každý šel více sám na sebe, ale teď je vidět, že ti lidé jsou rádi na čerstvém vzduchu, že jsou mezi lidmi, že si mohou popovídat a že ta atmosféra se za ten rok vyčistila. Dnes tu vidím více lidskou soudržnost a nápomoc a to je moc fajn.

Můžeme tedy na závěr opravdu brát jako bernou minci a výzvu, že se na start Horské výzvy hodláte postavit?

Já už jsem pár takových věcí slíbil. Měl by mě v Jistebníku čekat, tuším, že to je půlmaraton, kde se běží tři kilometry a já když něco slíbím, tak to většinou dodržím. Nyní proto opravdu poctivě trénuji. V Praze sice neběhám mezi lidmi, ale na ubytovně, kde bydlím, mám tam běžecký pás, takže chodím poctivě běhat a připravuji se na to, abych ty tři kilometry uběhl. Tak se domluvme, že já půjdu těch čtrnáct kilometrů u vás, vyběhnu o půlnoci a vy než to tu sbalíte, já bych se měl dostat do cíle (směje se).