Mirek Bětík si závod s bratrem konečně užil
Tihle bratři jsou absolutní nezmaři. Dohromady jim je sto tři let, ale běhají lépe a rychleji než leckterý mladík. Sami sebe i závodění berou vážně a známí jsou svými hláškami, že závod se nejde užít, ale vyhrát. A oba svá slova pravidelně proměňovali v realitu. Letos se nesmazatelně zapsali do historie seriálu Horská výzva. Společně se totiž Miroslav a Petr Bětíkovi stali pětkrát za sebou celkovými vítězi trasy Short. Na poslední zastávce ale mluvili úplně jinak a navíc hýřili na všechny strany samými úsměvy. Mladší a upovídanější z bratrů - Mirek - to jednoduše vysvětlil a popsal, proč je běh a Horská výzva tak naplňuje.
Kluci v Jeseníkách jste doběhli druzí, ale vypadali jste podezřele spokojeně, což u vás nebývá obvyklé. Co za tím stálo?
Je to jednoduché. Horskou výzvu běhám osm sezón a pátá sezóna je s mým bratrem. V této sezóně to byl náš poslední společný závod. Už máme roky na to, abychom to mohli spokojeně zabalit. Je to navíc ztížené tím, že si brácha zranil koleno a my o měsíc dříve v Beskydech spolu nemohli běžet. Běžel jsem sám a přiznám, že to nebylo ono, poněvadž když běžíme spolu, tak se zvládneme bavit, přitom se u toho pohádat, protože jeden běží rychleji, druhý pomaleji, ale vždy to dokážeme nějak zkorigovat a pořád běžet profesionálně a prodat naše dlouholeté zkušenosti.
Mirku, ty jsi ale nečekaně prohlásil něco, co jde proti tvému standardnímu přesvědčení – že si jdeš závod užít. Tentokrát jsi opravdu prohlásil, že jste si závod užili. Co se tedy tak změnilo?
Ano, je to pravda, protože my se držíme hesla, není důležité vyhrát, ale zvítězit a dnes jsme zvítězili sami nad sebou a ještě ke všemu jsme pokořili tyto hory a tyto kopce, přestože měl brácha problémy s tím kolenem. Museli jsme běžet tak, abychom doběhli do cíle, aby nás nikdo neporazil, i když jedna dvojice nás porazila, ale to byl Pavel Brýdl a to jsme překousli, to my bereme, protože kluci jsou mladší, rychlejší a lepší. My ale tentokrát dokázali doběhnout a přitom jsme se kochali a i když to já nerad říkám, tak jsme si závod dokázali užít a doběhnout do cíle s tím, že jsme si splnili sen a popáté v řadě jsme vyhráli celý seriál dvojic na Shortu. Nechci se chválit, ale vstoupili jsme do historie jako legendy a jako silní veteráni. Jsme tedy náramně spokojení s tím, co se nám podařilo.
Já mám radost, když na Horské výzvě vidím nejen nadupané běžce, ale zejména účastníky, kteří se jakkoli vymykají, třeba svým pokročilým věkem. Pojďme si tedy říci, kolik vám je.
No, když to sečteme, tak dohromady nám je 103 let. A to je jednoduché. Mně bude v dubnu 50 a bráchovi 53.
Klobouk dolů a díky, že dokazujete nejenom, že to jde běhat, ale také že se dokážete umístit a vyhrávat. Jak to vlastně bolí?
Rok od roku čím dál víc. (směje se) Když jsme byli mladší, tak to nebolelo. Člověk doběhl, odfrknul si a druhý den mohl běžet další závod. Ale my vyběhneme a začneme závodit a jak doběhneme, tak nás všechno bolí dvojnásob a musíme dva tři dny vypustit, abychom mohli běžet další závod. Ale pořád nás baví to, že dokážeme doběhnout a ještě si zazávodíme s těma sokolíkama, že ty mladé kluky ještě dokážeme porazit. No a že pak uznají, že jim staří kozlové dokážou zatopit. Věřím, že tím dáváme druhým motivaci do budoucna.
Motivace je obrovská, ale kde ji berete vy sami? Kde berete ten morál a chuť do toho pořád jít?
V mládí jsme běhali maratony, takže máme naběhaný obrovský fond a teď to udržujeme v takové fázi, abychom sami sobě neudělali při těchto závodech ostudu. Ale samozřejmě, jak jsem už před časem zmínil - jak si připnu číslo, je to jako když před býkem zamáváte červenou – v člověku bouchnou saze a už jede. Baví nás to, takže se nás i ta motivace drží tak nějak sama.
Mirku, jak to mezi vámi s bratrem vypadá na trati? Hádáte se třeba? Jak probíhá komunikace, co vaše vztahy?
Petr vstoupí do debaty a prohlásí: My se nehádáme. Dnes to byl společný 20. závod a v každém závodě je to jiné.
Mirek: Za mládí jsme byli soupeři, ale na starý kolena jsme se dali dohromady. A jak to říká brácha - každý závod je jiný, jeden závod sedne jednomu a druhý druhému, ale navzájem na sebe čekáme a už se natolik dobře známe, že jakmile jeden zrychlí nebo zpomalí, tak už stačí menší komunikace a dokážeme na sebe počkat, popotáhnout se, zaháknout jeden za druhého, dokážeme se vytáhnout na kopec nebo dolů. Každému sedí něco jiného - bráchovi víc kopce, mně ty roviny a možná seběhy. Dohromady to dokážeme dát tak, abychom furt běželi jako jeden a ten výsledek je potom takový jaký je.
Nepochybuji o tom, že ve svém věku musíte často poslouchat hlášky typu, že jste blázni, je to tak?
No, slyšeli jsme ji mnohokrát a slyšeli jsme ji i doma. Ale pořád máme ten sport tak zarytý pod kůží, že člověk se musí alespoň třikrát čtyřikrát za týden, já tomu říkám vyprdět – prostě si něco musíme zaběhnout. A vedeme k tomu i děti. Pořád jim máme co dát. A fakt je, že i když jdete s dětmi a rodinou, tak nechcete, aby vás poráželi, takže si pořád udržujeme určité tempo. Když pak někdo řekne, že jsem blázni, tak mě to vlastně potěší, protože stále máme co předávat a právě z toho mám radost.
Horská výzva musí být velká srdcovka. V čem je ten závod jiný, motivující?
Do Horské výzvy jsem vstoupil před osmi lety, kdy jsem běhal silnice a ještě dráhy. Tenkrát mě k ní přivedl kamarád, když říkal: Pojď, jedeme na kopce. Vzpomínám, že jsme začali právě tady v Jeseníkách. Tehdy byl start v Koutech nad Desnou. A mně se to hrozně zalíbilo. Ten seriál je hezký v tom, že je to pokaždé v jiných horách. I když je ta naše republika malá, tak máme nádherné hory a tento závod je do nich směřován. Díky těm horám a jejich prostředí je pak každý závod nádherný. Za ty roky se podařilo vybudovat krásné zázemí a každému dát to, co při závodě potřebuje. Nejkrásnější ale je ta možnost proběhnout se v nádherných horách. Dokážeme si to potom v cíli užít. Ti pomalejší a hobíci v tom závodí. Každému vřele doporučuji si ten seriál projít. Každý závod je úplně jinak specifický. Určitě to chce zkusit.
Seriál se vám zalíbil natolik, že jste před několika lety přišli s návrhem, že se u vás na Vysočině udělá další zastávka. Aktuální situace tomu moc nepřeje, takže závod zatím nebyl plnohodnotnou součástí seriálu, ale přece jen, pojďme zastávku na Vysočině blíže popsat.
Byl zatím jen jeden ročník, který jsme nazvali otvírákem, tedy startovacím závodem. Další rok se nám podařilo, že by se už zařadil plnohodnotně do celého seriálu. Bohužel situace to zhatila. Bylo to připravené na tento rok a znovu to nevyšlo, ale věřím, jelikož jsem ty tratě opět proběhl, že už jsou připravené na příští rok a pokud to vyjde a já věřím, že ano, protože jinak už bych byl hodně naštvaný, tak start bude ve Vysočina aréně a bude to pecka. Nemá cenu to více rozebírat – ten závod je zase úplně jiný než Jeseníky a Beskydy. Když to tak řeknu, není to tak kopcovitě náročné, protože specifika Vysočiny je úplně jiná, ale ty závody jinak náročné budou. Kdo přijde, zažije kopce, bahna, skály, prostě si vychutná úplně všechno. Všem doporučuji. Vysočina Aréna navíc nabízí, dle mého soudu, nejlepší zázemí z celého seriálu, bude to luxusní a budeme se snažit závod připravit tak, aby všichni byli maximálně spokojení.
