1.okénko Miloše Škorpila: BĚH V TERÉNU / BĚŽECKÝ STYL

Začněte s Horskou výzvou a našim běžeckým guru - Milošem Škorpilem přípravu ne letošní běžecké závody pěkně od podlahy! Stačí mrknout na 1.Úterní okénko roku 2018 s tématem "Běh v terénu – běžecký styl" a nemůžete nic pokazit ;)

Běh v terénu – běžecký styl

Lékaři vám obecně řeknou, že běh v terénu je lepší varianta než běhání po tvrdém podkladu, čímž myslí hlavně běh po asfaltu. To je ale velký omyl, neboť běh v terénu - a teď mám na mysli hlavně nezpevněné cesty, pěšinky či měkké lesní stezky - je mnohem náročnější na fyzickou kondici, a pokud nemáte dobrý běžecký styl, tak vás to stojí mnohem víc sil, než kdybyste absolvovali stejnou vzdálenost po asfaltu či zpevněných cestách.

Ve svém prvním okénku se tedy zaměřím na běžecký styl, kterému pracovně říkám „přirozený běh“. Proč přirozený běh? Protože tak běhají ti, kteří od chvíle, kdy se postavili na zadní a začali chodit, nikdy běhat nepřestali. Pohříchu takto většinou dnes vidíme běhat jen Afričany nebo zástupce domorodých kmenů, které ještě nestačila civilizace zničit.

Většina těch, co v současné době „běhají“, provádí něco, čemu osobně říkám „chůze se skočnou fází“, majíce za to, že když v jednom okamžiku mají obě nohy ve vzduchu, tak běží. Skuteční běžci mají také v jednu chvíli obě ve vzduchu, ale dostávají se do letové fáze jinak.

Na konci vám pustím krátké video, jak má přirozený běh vypadat, ale abyste to pochopili, představte si, že běžíte lesem (jedno či po rovině, do kopce, z kopce) a užíváte si to, nekoukáte na cestu a najednou zakopnete. V tu chvíli letíte dopředu (jako prkno). Tak to je let, přátelé.

Jak už jsem napsal výše, většina lidí ale provádí chůzi se skočnou fází, a to proto, že jako při chůzi nakračují nohou pěkně dopředu, když chtějí zrychlit, prodlouží krok (skok) a pomohou si rukou, kterou švihnou dozadu a ještě se ohnou v pase, aby přidali do toho svého „běhu“ více síly. V podstatě dělají to samé, jako když jdou, jen s tím rozdílem, že při chůzi jsou stále jednou nohou na zemi.

Při běhu, skutečném běhu, nenakračujeme před sebe, ale zakopáváme. Schválně si vybavte, jak běhají ti zpropadení Afričané. Běží tak, že se kopou skoro do zadku, nenakračují tedy dopředu, ale zakopávají. A zakopávají dvakrát. Poprvé, když jim noha spadne pod tělo, pod těžiště, které máme zhruba na úrovni hrudní kosti (vzpomeňte si, jak jste zakopli díky nepozornosti, když jste si běh užívali), převalí se plynule přes celé chodidlo, a protože jsou rovní jako prkno, letí pěkně dopředu, druhá noha dopadne pod tělo, převalí se z paty na špičku a opět letí dopředu. Vypadá to velmi jednoduše, jako by vlastně nic nedělali, jen se v podstatě kopou do zadku a za chvíli jsou pryč. Zatímco našinec se dře, dává do toho veškerou sílu co má, za chvíli je zpocený, brunátný, nedostává se mu dechu. To je fakt nespravedlivý!

Máte pravdu, je to nespravedlivý, ale navíc je to naprosto zbytečný. Protože každý z nás může běhat lehce jako ti kluci s Afriky, když začne běhat přirozeně. A to jde, tedy běží.

Chůze

Chodit umíme skoro všichni dobře, prostě nakročíme nohou dopředu, došlápneme, necháme tělo dojít nad nohu (zadek je nad patou, těžiště nad špičkou nohy), odvalíme se přes celé chodidlo z paty na špičku, v tu chvíli už je druhá noha nakročená dopředu, a tak pořád dokolečka dokola. Ruce nám přitom švihají dozadu a my si vykračujeme lehce vpřed. Pokud jde o práci chodidla, tak spočívá pouze z odvalení z paty na špičku.

Přirozený běh

U přirozeného běhu mluvíme o dvojí práci chodidla. Noha, která nám dopadá pod tělo zezadu, se dotkne povrchu, po němž běžíme, nejdříve bříšky (takže ani špičkou, ani patou), takřka ve stejné chvíli se dotkne patou (pohyb chodidla tedy směřuje proti směru běhu, tedy z bříška na patu). Ve chvíli, kdy se dotkneme patou, se uvolní kotník a dojde k plynulému odvalení z paty na špičku, stejně jako u chůze.

Pokud jde o práci ruky, tak ta při běhu pracuje podobně, jako když jedete na běžkách klasiku, nebo když běžíte s holemi, je to tedy přesně obrácený pohyb než u chůze.

Stručně řečeno, při běhu pracuje ruka v mírném oblouku nahoru – dopředu a noha pracuje ve stejném rozsahu dozadu.

Při běhu do kopce běhejte na 90% svého tepového maxima, abyste měli na kopci dosti sil na další běh, případně seběh, prostě abyste neměli na kopci místo svalů jen rozklepaný sulc.

Běh do kopce a běh z kopce

Technika běhu do kopce i z kopce je obdobná jako při běhu po rovině, do kopce tedy neskáčeme nahoru, ale stále odvalujeme, a při seběhu se nezakláníme (nebrzdíme), ale letíme dopředu. Jediné, co se při běhu do kopce či z kopce změní, je dráha letu. Při běhu do kopce se zkracuje (terén se vlivem sklonu k noze přibližuje), při seběhu se dráha letu prodlužuje (terén se vlivem sklonu od nohy oddaluje).

Při běhu v terénu přizpůsobte délku a kadenci kroku profilu a složitosti terénu a snažte se síly co nejvíce šetřit, abyste to mohli rozbalit, až budete mít před sebou rovnou cestu ;)

#horskavyzva #dejvyzvu #jakspravnebehat #uterniokenko #rockpoint #salewa #milosskorpil #ucimesebehatodzakladu