Byl to nejlepší závod v životě, shodují se Vabrouškové

Zná ho snad každý, kdo kdy cokoli zaslechl o triatlonu. Per Vabroušek je totiž doslova živá legenda – nejen nejúspěšnější český triatlonista, ale také fenomenální ultrasportovec ověnčený mnoha rekordy a světovými úspěchy včetně vítězství v extrémním maratonu na severním pólu a Antarktidě. V uplynulém víkendu zažil Petr Vabroušek další životní premiéru. Vůbec poprvé závodil se svým synem Filipem. Dvojice ale nešla proti sobě, ale ukázala, jaká je její společná síla při závodě 4. zastávky seriálu horských běhů a trekingu Rock Point – Horská výzva v Jeseníkách. Zkušený otec se svým devatenáctiletým synem nakonec zvítězil na střední trase dlouhé osmatřicet kilometrů. Jejich vyprávění je stejně tak inspirující jako výkon samotný.

Filipe, předával ti táta při vašem prvním závodě hodně rad?

Filip: Jo jo, radil mi, že mám chodit do kopců. Já se všechny kopce spíš snažil běžet, ale v některých pasážích se určitě vyplatí jít.

Jaký tedy byl první společný závod?

F: Úplná nádhera. Nejlepší závod v životě.

P: My máme rádi běhání v lese a v kopcích a tohle bylo přesně to, co jsme od toho očekávali. Když jsme si sečetli naše věky a vydělili je dvěma, tak jsme došli k číslu, že teď máme optimální věk na běhání takových běhů a dali jsme si to. Přiznám, že už jsem to nechtěl odkládat, i když pro Filipa to byl dvakrát delší běh, než doposud běžel, ale kdybych čekal další dva tři roky, tak už by na mě mohl být příliš rychlý. Takhle jsme se ještě trefili do toho bodu, že když jsem ho v první půlce ubrzdil, tak v té druhé jsem mu neutekl.

S čím jste na trati nejvíc bojovali?

P: Já bych řekl, že asi s ničím. Trať jsme si užívali. Samozřejmě s únavou, byla to makačka. Byly tu krásné prudké seběhy, krásné těžké výběhy, ale tak nějak to všechno probíhalo podle našich představ. Dlouhou dobu jsme bojovali o první místo ve dvojicích – utrhli jsme kluky poprvé v seběhu z Pradědu, ale dotáhli se na nás zase zpátky na občerstvovačce na Ovčárně a na Petrových kamenech. Tam jsme pak stíhali jednotlivce, který to běžel rovně, místo doprava na Františkovu myslivnu, takže tam jsme kousek zakufrovali a dostali se zase před nás a trvalo nám dalších šest sedm kilometrů, než jsme je doběhli. Pak už jsme si čelní pozici hlídali a užili si to až do cíle.

F: Byl jen trochu boj v tom posledním stoupání do cíle, ale jinak jsme si to opravdu užili.

Jak to tedy bylo – kdo koho nakonec popoháněl?

P: Já měl za úkol Filipa v první půlce brzdit, aby mi ve druhé půlce stačil a přesně tak to probíhalo. V té první půlce měl tendence kalit to do kopců jako bychom běželi desítku. Nenechal jsem ho a pořád jsem ho nutil, aby si hlídal tepovku do určité úrovně. Díky tomu vydržel až do cíle, jinak by asi v tom závěrečném stoupání za to trochu zaplatil.

Petře, pro tebe Rock Point – Horská výzva není nic nového. Teď ses ale vrátil po letech. Proč právě na tento závod v Jeseníkách?

P: Horskou výzvu jsem tady před pěti lety vyhrál se Zbyňou (Cyprou). Tehdy to byla úplně jiná story se sněhem do pasu, místy až po prsa, kdy v květnu napadlo metr a půl čerstvého sněhu tři dny před závodem. Letos to letělo trochu víc než tehdy, ale se Zbyňou jsme si to strašně moc užili. Já jsem do druhé třídy chodil do Loučné nad Desnou, byl jsem v Koutech, takže Jeseníky jsou určitě moje srdcová záležitost a je to kousek ze Zlína. Jezdíme sem do Kout také velmi často lyžovat, takže je to tak trochu doma.

Ty jsi zvyklý spíše na individuální závody. Jaké to je běžet ve dvou? Co to člověku přináší?

P: Strašně moc! Ať už to bylo se Zbyňou, kdy jsme si sedli společnou krevní skupinou a za bujarého vtipkování a společného zpěvu, který nebylo radno poslouchat, jsme si fakt užívali, tak samozřejmě v rámci rodiny s Filipem to má ještě mnohem větší kouzlo, nebo spíš je to úplně jiné. Já už na tuhle příležitost, protože nic moc kratšího se ve dvojicích na téhle úrovni neběhá, čekám nějakých pět šest let, co Filip začal běhat. Pro mě, jako pro někoho, kdo primárně dělá triatlon, kde je cizí pomoc při závodě úplně zakázaná, kdy je člověk principielně odkázaný devět hodin na sebe, tak pro mě to má obrovské kouzlo. Jak jsem si to před těmi pěti lety užil se Zbyňou, tak od té doby jsem čekal, až si to užiju s Filipem a dnes ten den nastal. Je to jeden ze závodů, které jsem si v životě užil vůbec nejvíc.

Filipe, kam ty bys chtěl své sportování směřovat? Jít ve stopách táty a triatlonu nebo úplně jiným směrem?

F: Triatlon rozhodně ne. Spíše tyto běhy. Rád bych si jednou dal nějaké ultra. S kolem nejsme moc kamarádi.

Rock Point - Horská výzva byla jen nárazovka nebo vás na ní budeme vídat častěji?

F: Já si myslím, že si ji ještě někdy dáme.

P: To určitě. Je to spíš otázka termínu. Já jsem si navíc letos triatlony ještě obohatil o swimruny. Za čtrnáct dní jdu s Tomášem Svobodou MS ve Švédsku. Tam je to podobné – závod ve dvojici, kdy jeden spoléhá na druhého, kdy se ani ve vodě ani na souši nesmí vzdálit více než na deset metrů od sebe. Těch volných víkendů tedy moc není. Vůči spoustě závodům za ty roky mám trochu povinnost startovat, takže najít volný víkend je hodně náročné. Letos jsme se rozhodli, že společně zkusíme nějakou Horskou výzvu a tohle byl první víkend, kdy se nám to podařilo. Třeba Filip měl obhajovat vítězství v Běhej lesy Bílá, který se také běží dneska, takže ani to nebylo úplně bezbolestné, protože chtěl na tu Bílou, ale tohle byla příležitost, že jsme neodolali, ale kdy se nám to zase podaří, abychom měli oba volný víkend – aby Filip neměl povinnosti vůči AK Zlín a já vůči triatlonovým závodům, kde léta startuji, těžko říct, ale určitě to nebylo naposledy, co jsme si takhle zaběhali.

Filipe, ty se určitě musíš vyrovnávat s tlakem veřejnosti. Nakolik je to pro tebe těžké a svazující, když táta je fenomenální sportovec, ke kterému mnozí vzhlíží?

F: Vůbec. Já si ti jdu běh hlavně užít. Žádný tlak na sebe necítím.

P: Já jsem Filipa do ničeho nikdy v životě netlačil. Tak, jak se mě od jeho šesti let všichni ptali, kdy jako Filip začne závodit a kdy začne jít v mých šlépějích, tak jsem jim zhruba nějakých devět let odpovídal – až bude chtít. Zatím skáče na trampolíně na zahradě a nic jiného nedělá. On se mnou začal až v patnácti letech – byli jsme na ironmanu v Americe v New Jersey – já jsem tam před závodem jenom tak vždycky pobíhal čtyři kiláčky na pláži na boso každý den a on se jeden den připojil ke mně, druhý den mi řekl, že chce jít znova, třetí den také a po těch třech dnech, kdy jsme jenom tak naboso cupitali po pláži, řekl - já chci běhat - a to mu bylo patnáct, takže všichni čekali, že ho budu nutit od pěti šesti let sportovat a já si počkal až v patnácti sám řekl, že chce běhat. A proto, že řekl, že chce běhat a neřekl, že chce jezdit na kole nebo plavat, tak do dneška jenom běhá a je to jeho rozhodnutí. Začali jsme kdysi lézt po stěnách, to ho chytlo snad ještě víc než běhání, takže leze po stěnách, běhá a plavat se chodí akorát vyplavat po běžeckém tréninku na regeneraci a na kole prakticky nejezdí, protože není kdy. Určitě ten tlak ode mě nikdy nepociťoval. Občas se ho na to někdo zeptá, ale na to je naprosto odolný a to ho nemůže nijak rozhodit.

Filipe, ty ale máš nějaké sportovní mety, na které bys chtěl dosáhnout?

F: Já bych chtěl vyhrávat co nejdelší běhy. Čím delší, tím lepší. (usmál se na závěr).